KDYBYCH ZNOVU ŽILA SE SVÝM MUŽEM - VLASTIMIL MAREK
UKÁZKA Z KNIHY "NOVÁ DOBA PORODNÍ"
Kdybych znovu žila se svým mužem, byla bych mu víc ženou. Nechovala bych se k němu z pozice síly, protože to je mužská role, ale učila bych ho síle své lásky. Víc bych ho objímala a hladila než se přela a bojovala.
Neříkala bych, že k němu budu milá teprve až bude milý on, protože muž přece nemůže vědět, co to je být milý, ale byla bych k němu milá, aby se naučil, co to znamená a jak je to i pro něho výhodné.
Nenutila bych ho žít podle svých očekávání, ale očekávala bych, že bude žít svůj život.
Už bych ho nekritizovala, protože to s muži nefunguje, většinou se zaseknou a nikdy na tuhle "prohru" nezapomenou.
Naopak, vždycky, i za sebemenší věc, bych ho chválila.
Víc bych mu naslouchala a méně ho poučovala. Vím už totiž, že muži říkají stejnými slovy něco jiného než ženy (berou vše jako instrukci), a také že mluví málo, ale narozdíl od žen, co řeknou, to udělají.
Nenechala bych se kamarádkami přemluvit k tomu, abych o něm mluvila, natož negativně. Naopak, vždycky bych stála při něm a bránila ho, třeba proti kamarádkám, ale i proti svým rodičům. Z historie a pozitivních příkladů totiž vím, že když žena následuje svého muže, zvláště v dobách krize, vždy ji to nakonec posílí a je více sama sebou.
Už bych nevyžadovala, aby mi i po letech vyznával lásku před svými kamarády a už vůbec ne před jeho nebo mými rodiči či kolegy. A nechala bych na něm, jestli se na veřejnosti budeme držet za ruce.
Nenutila bych ho chodit se mnou nakupovat, ale o to víc bych obdivovala, jak dokáže sehnat, co je třeba.
Vysvětlila bych mu každý měsíc, že před menstruací a často i během ní budu říkat věci, které tak ve skutečnosti nemyslím - aby to nebral vážně (aby se k smrti nelekal, že je našemu vztahu konec).
Naopak bych brala velmi vážně, když by se podivil nad mým dvacátým svetříkem nebo tričkem.
Domluvila bych si s ním jasné signály - například když přijdu nahá (tomu neodolá žádný muž na světě … hm J), mám chuť se milovat… hmmm J Nebo když si dám na hlavu ručník, bolí mně hlava (aby nepodléhal hlubinné krizi, že zase něco zkazil). Už totiž vím, že mlčení ženy je mučení muže a muž je z ženy stále poněkud zmaten… yes.
Nikdy bych mu nekladla nezodpověditelné otázky, protože už vím, že když muž něco neví, je ponížen a bere to jako životní prohru. A také bych už nechtěla, aby rozhodoval o tom, který svetřík mi víc sluší.
Nerozčilovaly by mne jeho ironické poznámky, protože bych už věděla, že to je jako když kluk podrazí holce nohy, tedy způsob pozornosti a vyjádření zájmu.
Nejprve bych ho nakrmila, a až potom bych si s ním povídala.
Nevytírala bych a nezametala pod jeho židlí, když na ní zrovna sedí, protože už vím, že i on v bytě potřebuje svůj bezpečný koutek.
Tak to je super, pobavilo mě to, díky