Krvavý strom
Místa kolem Chloumku a Prašivky jsou od pradávna obestřena mnohými kouzelnými vyprávěními.
Od časů dávno zašlých generací se všude v okolí stále objevovaly pověsti o nesčetných nadpřirozených jevech. Tak nedaleko odtud, v lesích kolem Habřiny, se kdysi nalézaly dvě studánky s čirou pramenitou vodou. Jedna se jmenovala "Stříbrná", druhá pak nesla název "Vražba". Toto slovo prý pochází až z dob pohanských. A neznamenalo tehdy nic jiného než kouzla, čáry či věštby'. Tenhle prastarý název najdeme i na současných mapách v lesích západně od Prašivky.
Bezprostředně u východního svahu Prašivky, mezi ní a Chloumkem, se od nepaměti táhne mělké údolí. Někomu může připadat smutné. A proč taky ne? Kdyby tohle údolíčko totiž mohlo vyprávět, hovořilo by k nám o stovkách mrtvých, o všespalujících požárech, o lidské krutosti, neústupnosti i podlosti.
Kdysi právě zde, při zemské bráně a strážišti, stála drobná víska. A ta se prý kvůli lidské zlobě, nesnášenlivosti, hrabivosti a dalším nectnostem našich předchůdců propadla do země. Zmizela v hlubinách se všemi selskými chalupami, pod zem vklouzl i dřevěný kostelík i hospoda.
A tak kdybyste přiložili právě v těchto místech ucho k zemi, uslyšíte i dnes vzdálené vyzvánění zvonů, které zvou na mši, bučení dobytka i hrkotavý zpěv kohoutů po ránu, jindy i charakteristický zvuk holubích křídel či posvícenskou muziku z propadlé hospody. A stačí se za parného dne po dešti podívat údolíčkem vzhůru, abyste viděli jemný opar stoupající z trávy. To dole v chalupách zatopili. A studánka na úpatí sousedního Chloumku - dnes bohužel již polovyschlá - není přece nic jiného než voda odtékající z rybníčku, který vévodí podzemní návsi.
Ještě v šedesátých letech devatenáctého století zde byla prý vidět jediná památka po propadlé vesnici. Ve východním svahu Prašivky se tehdy nacházely ještě poměrně dobře viditelné valy zbylé po raně středověkém strážišti. Dokonce se pod nimi krčil i kus prastaré zdi zbudované z dobře opracovaných kamenných kvádrů. A právě na oněch valech vyrostl kdysi, nikdo si ani z vyprávění starců nedokázal představit, kdy to bylo, nádherný jilm. Po dlouhá staletí vzpínal své haluze k nebi, po dlouhé věky jeho koruna mohutněla. Jeho kořeny se napájely vodou z podzemní vesnice. Dřevo měl tvrdé a pevné. Prapodivný strom. Jako by zde stál jen proto, aby připomínal trest, který postihl ves.
Před mnoha a mnoha generacemi, kdy měl tenhle prazvláštní strom ještě větve nasazené už od samé země, si chtěl jeden člověk z Habřiny nadělat právě z těchto haluzí dříví na zimu. Pachtil se, pachtil, šlo mu to ztěžka. A strom při tom svými ranami "plakal". Z jeho ran vytékala míza, jež na vzduchu nejenom zasychala, ale i červenala a rudla. Krev stromu. Nicméně, tehdy se ještě pověst o "krvavém stromu" nezrodila. Zrodila se tehdy, kdy onen člověk nenadále zemřel. Teprve pak si počali lidé vyprávět, že ten, kdo by se jen dotkl ratolesti stromu s úmyslem ji utnout, ten musí do roka zemřít. Vskutku krvelačný to strom.
A tak "krvavý strom" nikým neohrožován rostl, sílil, košatěl. Až teprve ve druhé polovině devatenáctého století, kdy valy bývalého strážiště byly zarovnány na pole, rozhodl majitel pozemku, rolník František Hofman z Habřiny, že prastarý jilm musí pryč. Pověst nepověst.
Najal si dva mladé statné čeledíny a pustili se do práce. Tvrdé dřevo jilmu jim dávalo co proto. A jeho rány rudě "plakaly". Nakonec však přece jen nádherný strom padl.
Dřevo zpracovali a poté i s mohutným kmenem dopravili hospodáři na dvůr. Čeledínové dostali nejen zaplacenu smluvenou částku, ale i slušné spropitné navrch.
Do roka zemřel hospodář. Hned po něm oba čeledínové.
Dlouho ležel jilmový kmen na dvoře statečku. Tak dlouho, až se sám rozpadl.
Dnes je východní svah Prašivky porostlý vzrostlým lesem, po raně středověkých valech ani po "krvavém stromu" není ani památky a na pověsti už nevěříme byť b byly sebekrásnější. Jenom když ulehnete za rosného rána nebo vlahého podvečera v oněch místech do trávy a budete se dívat na bělostná oblaka veslující modrou oblohou kamsi k východu a budete vnímat všechny vůně létem kypící půdy, pak možná uslyšíte, slabounce jen, ale přece, hudbu. A pokud by snad nepocházela z oné potrestané vísky v podzemí, pak to nemůže být nic jiného než zpěv země. Naší země ...
Slyšet může každý, jen poslouchat se musíme naučit. www.smirice.eu
Od časů dávno zašlých generací se všude v okolí stále objevovaly pověsti o nesčetných nadpřirozených jevech. Tak nedaleko odtud, v lesích kolem Habřiny, se kdysi nalézaly dvě studánky s čirou pramenitou vodou. Jedna se jmenovala "Stříbrná", druhá pak nesla název "Vražba". Toto slovo prý pochází až z dob pohanských. A neznamenalo tehdy nic jiného než kouzla, čáry či věštby'. Tenhle prastarý název najdeme i na současných mapách v lesích západně od Prašivky.
Bezprostředně u východního svahu Prašivky, mezi ní a Chloumkem, se od nepaměti táhne mělké údolí. Někomu může připadat smutné. A proč taky ne? Kdyby tohle údolíčko totiž mohlo vyprávět, hovořilo by k nám o stovkách mrtvých, o všespalujících požárech, o lidské krutosti, neústupnosti i podlosti.
Kdysi právě zde, při zemské bráně a strážišti, stála drobná víska. A ta se prý kvůli lidské zlobě, nesnášenlivosti, hrabivosti a dalším nectnostem našich předchůdců propadla do země. Zmizela v hlubinách se všemi selskými chalupami, pod zem vklouzl i dřevěný kostelík i hospoda.
A tak kdybyste přiložili právě v těchto místech ucho k zemi, uslyšíte i dnes vzdálené vyzvánění zvonů, které zvou na mši, bučení dobytka i hrkotavý zpěv kohoutů po ránu, jindy i charakteristický zvuk holubích křídel či posvícenskou muziku z propadlé hospody. A stačí se za parného dne po dešti podívat údolíčkem vzhůru, abyste viděli jemný opar stoupající z trávy. To dole v chalupách zatopili. A studánka na úpatí sousedního Chloumku - dnes bohužel již polovyschlá - není přece nic jiného než voda odtékající z rybníčku, který vévodí podzemní návsi.
Ještě v šedesátých letech devatenáctého století zde byla prý vidět jediná památka po propadlé vesnici. Ve východním svahu Prašivky se tehdy nacházely ještě poměrně dobře viditelné valy zbylé po raně středověkém strážišti. Dokonce se pod nimi krčil i kus prastaré zdi zbudované z dobře opracovaných kamenných kvádrů. A právě na oněch valech vyrostl kdysi, nikdo si ani z vyprávění starců nedokázal představit, kdy to bylo, nádherný jilm. Po dlouhá staletí vzpínal své haluze k nebi, po dlouhé věky jeho koruna mohutněla. Jeho kořeny se napájely vodou z podzemní vesnice. Dřevo měl tvrdé a pevné. Prapodivný strom. Jako by zde stál jen proto, aby připomínal trest, který postihl ves.
Před mnoha a mnoha generacemi, kdy měl tenhle prazvláštní strom ještě větve nasazené už od samé země, si chtěl jeden člověk z Habřiny nadělat právě z těchto haluzí dříví na zimu. Pachtil se, pachtil, šlo mu to ztěžka. A strom při tom svými ranami "plakal". Z jeho ran vytékala míza, jež na vzduchu nejenom zasychala, ale i červenala a rudla. Krev stromu. Nicméně, tehdy se ještě pověst o "krvavém stromu" nezrodila. Zrodila se tehdy, kdy onen člověk nenadále zemřel. Teprve pak si počali lidé vyprávět, že ten, kdo by se jen dotkl ratolesti stromu s úmyslem ji utnout, ten musí do roka zemřít. Vskutku krvelačný to strom.
A tak "krvavý strom" nikým neohrožován rostl, sílil, košatěl. Až teprve ve druhé polovině devatenáctého století, kdy valy bývalého strážiště byly zarovnány na pole, rozhodl majitel pozemku, rolník František Hofman z Habřiny, že prastarý jilm musí pryč. Pověst nepověst.
Najal si dva mladé statné čeledíny a pustili se do práce. Tvrdé dřevo jilmu jim dávalo co proto. A jeho rány rudě "plakaly". Nakonec však přece jen nádherný strom padl.
Dřevo zpracovali a poté i s mohutným kmenem dopravili hospodáři na dvůr. Čeledínové dostali nejen zaplacenu smluvenou částku, ale i slušné spropitné navrch.
Do roka zemřel hospodář. Hned po něm oba čeledínové.
Dlouho ležel jilmový kmen na dvoře statečku. Tak dlouho, až se sám rozpadl.
Dnes je východní svah Prašivky porostlý vzrostlým lesem, po raně středověkých valech ani po "krvavém stromu" není ani památky a na pověsti už nevěříme byť b byly sebekrásnější. Jenom když ulehnete za rosného rána nebo vlahého podvečera v oněch místech do trávy a budete se dívat na bělostná oblaka veslující modrou oblohou kamsi k východu a budete vnímat všechny vůně létem kypící půdy, pak možná uslyšíte, slabounce jen, ale přece, hudbu. A pokud by snad nepocházela z oné potrestané vísky v podzemí, pak to nemůže být nic jiného než zpěv země. Naší země ...
Slyšet může každý, jen poslouchat se musíme naučit. www.smirice.eu
Tak na toto úžasné místo je možné se sem dostati po polní cestě.Již párkrát jsem tam byl bubnovat a zážitky jsou vždy kouzelnmé.Jednou jsem tam bubnoval o půlnoci bylo zrovna zatmění měsíce no krása.Všude byli mraky ,pochvilce bubnování se mi nad hlavou rozářil polozatměný měsíc.No bylo to úžasné i strážce tohoto místa se byl podívat v podobě jelena.
Děkuji za dary našich předků, pohanů :-)
Z mého srdce do vašich Hapave :-)

hezká pověst